Vzpomínky na Bílek
Moje babička byla z Čech, z Ronova nad Sázavou a na Moravu ji přivedl dědeček. Na inzerát. Opravdu se tak seznámili, vzali se a měli spolu dvě dcery, z nichž ta mladší byla moje maminka.
Tak jsme mohli jezdit do Čech. Ne, že by to jinak nešlo, ale babiččin rod tam měl kořeny, a tak to byl důvod navíc. Pradědeček se svou rodinou prošli celou řadou míst od Ronova, přes Přibyslav, Polnou, Ždírec nad Doubravou a Sobíňov, aby se nakonec usadili v Bílku, kde zakoupili menší chaloupku, ve které žili. To bylo v době, která se nazývala 1. republika a tedy doba, na kterou nemohu a ani nechci vzpomínat. Tudíž se vracím ve vzpomínkách do Bílku.
Byl jsem tady poprvé ve svých patnácti letech, o prázdninách po úspěšném absolvování devítiletky. Pozvání přišlo na jaře tohoto památného roku, a to v podobě "strýce" Karla, babiččina bratra, který k nám z čista jasna přijel, z Bílku až na Valašsko. Přestože to bylo naše první shledání, vzešlo z něj pozvání k prázdninovému pobytu.
Jeli jsme. Vlakem. Dlouho. Přes Brno.
Bílek.
Byl jsem tady na prázdninách celkem třikrát a vždycky to bylo skvělé.
Vybavují se události, pocity, vzpomínky… jedna, druhá, třetí…
Listnatý les, houby, tráva pro králíky, štípání dříví, šišky na topení ve sporáku, večerní posezení u zahrádky,
cesty do Chotěboře, říčka Doubrava, …
Člověk si vždycky vzpomínky na dětství a mládí idealizuje, snaží se je uchopit, vrátit. Třeba tím, že znovu navštíví ona místa, chce poznat známé, být znovu u toho.
Pokud nechte být zklamáni, zůstaňte doma a vzpomínejte, ušetříte si tím rozčarování. Ona totiž současná realita se většinou s našimi vzpomínkami neztotožní. A pokud je horší, což se stává velmi často, bývá to pak bolestné.
Já jsem onu nerozvážnost, tedy cestu do Bílku po čtyřiceti letech, uskutečnil.
A výsledek? Nu, posuďte sami:
Pěkné dny, Váš -jp-